Já to skutečně přečetl! Já jsem to zvládl. Po patnácti letech od maturity a dvou odkladech, jsem tento historický román přečetl. Poprvé jsem ho viděl zfilmovaný. Následně jsem si zakoupil knihu, kterou jsem dvakrát rozečetl a kvůli promýšlení konkrétních tématu nakonec odložil a už se nevrátil. V letošním roce jsem se rozhodl, že bych chtěl více číst knihy. Myslím že Jméno růže od Umberta Eca je ideální dílo pro začátek.
Řekl bych, že zde není potřeba dílo nějak zvlášť představovat. Dnes se už bez pochyb jedná o postmoderní klasiku, která se nachází v drtivě většině seznamů povinné četby pro středoškolské studenty. Tak ji představím jen ve velmi hrubých obrysech. Celý příběh románu se odehraje během jednoho týdne v prostorách jednoho opatství blízko Italských alp. Františkán Vilém je požádán o rozluštění motivu jedné z vražd, která se v opatství udála. Důvod proč se svým pomocníkem Adsonem z Melku navštíví opatství je zcela odlišný. Vilém do opatství přichází proto, aby před papežskou legaci obhájil teologická stanoviska císařského dvora. Jak už to tak bývá, vražd je nakonec daleko víc a navíc se v nich z cela přesně odráží motiv Apokalypsy svatého Jana. Vilémovi (bývalý inkvizitor) se před Bernardem Guyem (inkvizitor) nepodaří obhájit stanoviska císaře, ale chce alespoň zjistit kdo je pachatelem všech těch vražd. Nakonec se ukáže, že hybnou silou, která to vše dala do pohybu, byl jeden z nejstarších mnichů. Před ostatními chránil druhou Aristotelovu knihu o komedii (tato kniha je dnes považována za ztracenou).
Jméno růže je postmoderní dílo se vším všudy. Obsahuje několik vrstev, jak na něj čtenář může nahlížet. První možností je, že knihu čtete jako historický román. Druhá možnost je knihu číst jako detektivku. Třetí a čtvrtá možnost je knihu číst jako dílo filosofické nebo teologické. A to mi určitě něco uniklo. V základu je to však historický román. To znamená že si vypůjčuje historické postavy, dobu, místa, umění a na nich postaví svou vlastní zápletku a děj. Názorným příkladem je několik učených disputací o tom, zda se Ježíš Kristus smál. V knize jsou této otázce věnovány celé dvě kapitoly. Celé téma je vypracováno tak, že není snadné nepodlehnout lži, která se čtenáři vkrádá do mysli, že se jednalo o skutečnou, závažnou teologickou otázku. V uvěřitelnosti tkví zábavnost této knihy. Jako čtenář se chcete nechat oklamat, ale nesmí to působit lacině. Později dá Eco nahlédnout za oponu a pozorný čtenář pochopí, že si Eco tropí šprýmy.
Z četby si odnáším mnoho postřehů a s některými se chci podělit. V knize se pojednává o lidu učeném, který učení produkuje a střeží. Dále o lidu prostém, před kterým je potřeba také učení střežit, protože lid prostý je nejvíce náchylný ke kacířství. Nemohu si pomoct, ale zde vidím autorův šprým o tom, kdo rozezná pravdu od nepravdy v podobě otázky zda se Ježíš Kristus smál. Zajděte se podívat na recenze knihy na serveru databáze knih a uvidíte sami. Křesťanské kláštery jsou považovány za kolébku vědy. V knize jsou však citovány texty arabských učenců. Celá zápletka se vede v narativu, že každá vražda je dopředu naplánována a kopíruje sled události knihy Zjevení. Vilém ale řekne, že to sice mohlo být naplánováno, ale později se ukáže, že se to strůjci velice brzo vymklo z rukou. Že on sám si v tom přál vidět řád a záměr. Asi tak jako ty články o tom, že matematika je dílo spikleneckých Židů. Vyvrcholení zápletky mi přineslo i tu otázku, zda všemohoucí Bůh, vševědoucí Hospodin může být existenciálně ohrožen lidskou knihou o komedii, kterou napsal člověk, kterému sám dál život a miloval jej (byť nepopírám, že určité části argumentace ve vztahu k prostému lidu dávají smysl) .
Říkejte mému šestnáct let starému já jaká je to pecka. Je to bez šance! Chyběla patřičná znalost a zralost, abych tehdy mohl knihu úspěšně dočíst a bavit se u ní. V ročníku jsem ale nebyl sám kdo s tímto knižním titulem doslova bojoval. Nudily nás učené disputace o povaze Křesťanství, protože jsme mu nerozuměli. Unikal nám vtip a nevěděli jsme jak ho v té knize najít. Nakonec nás tak zachránil film, který je ale v porovnání s knihou nudná napodobenina, která se musela za každou cenu vejít do 120. minut (Já se na filmy pravidelně nedívám, tak to berte s rezervou). Přečíst 520. stránkový opus bylo pro nás náročné. K některým knihám si musíme proklestit cestu. A tento historicky román byl pro mě jednou z mnoha.