Své přemýšlení bych chtěl zahájit u obrazu nahoře. Zcela záměrně jsem vybral obraz od Alexandra von Wagnera z roku 1882 s názvem „Wagenrennen im Circus Maximus in Rom zur Zeit des Domitia“. Vyobrazení závodu koňského spřežení v Římském koloseu je popisem zběsilého úprku do pomyslného cíle, který může být blízko stejně tak jako daleko.
Ptáte se jak tento krátký úvod souvisí s podtitulem „Od reality k virtualitě“ ? Slovo „závod“ se v řečtině (minimálně té starověké) uvádí jako „dromos“. V moderních dějinách se s tímto slovem můžeme setkat například v sociologii, kde označuje teorii vytvořenou Paulem Viriliem. Jedná se o dromologii. Její definici zde odcituji ze stránek filosofického slovníku, protože se domnívám, že pan Brázda je povolanější než já.
Dromologie je teorie vytvořená P. Viriliem, podle níž jsou společnosti profilovány a strukturovány svým vztahem k rychlosti a schopností využít tuto rychlost, ve spojení s masou, k udržení a stupňování moci (dromokracie). Od 19. stol., tedy od počátku masového industriálního produkování rychlosti, se člověk začíná pohybovat ve virtuálním (mediální, vehikulární, tj. Samohybné, vlnové) sféře světa, jehož časoprostorovou dimenzi již zcela nekontroluje (prostor médií, smršťování časoprostorové dimenze světa prostřednictvím statických vehiklů jako televize, telefon, obrazový signál, letadlo). Reálná sféra skutečnosti se smršťuje směrem k singularitě a virtuální sféra se svojí masovou produkcí rychlosti neustálé rozpíná na její úkor. Dochází k permanentní mobilizaci veřejného i soukromého prostoru. Tento stav astronautické všudypřítomnosti (tedy dosažení maximální rychlosti prostřednictvím statických vehiklů) sebou nenese očekávány růst komunikačního potenciálu, nýbrž jeho zablokování, ztrátu autenticity osobního diskurzu, kdy se člověk ocitá v pasivním stavu „zuřící nehybnosti“. (Brázda, 2002)
Tato na první přečtení složitá definice mi pomáhá jít ve svých myšlenkách dál. Začalo nám postní období (popeleční středa 2.3.2022), kdy se jako křesťané snažíme během následujících čtyřiceti dní utišit své nitro, abychom mohli uslyšet Boží hlas. Kdy si odpíráme to, co nás těší. Ne proto, že musíme, ale protože chceme. Je to výzva ke klidu, ke zpomalení, k změně úhlu pohledu například od obrazovek k Bohu. Od obrazovek, které podávají data (ne informace) velice zkreslené k Bohu, který má nadhled a je tou objektivní pravdou. Výzva k odklonu pozornosti od objektů a subjektů, které nám slibuji úsporu času, k obrácení své pozornosti na Boha, který říká že čas našeho života strávený pro Něj není ztrátou.
Výše zmíněná citace z filosofického slovníku vás možná obohatila. To však není záměr tohoto textu a ani záměr můj. Má sloužit pouze jako pomůcka k částečnému vysvětlení o kom a o čem budete v následujících textech číst (a snad i přemýšlet). Pokud vám zmíněná citace naopak připadá příliš složitá, dejte ji čas. Čtěte ji znova i víckrát. Já vám mohu slíbit jen jediné. V dalších textech se této definice budu různými způsoby dotýkat. Což je vlastně i taková pozvánka k četbě pokračování na příští neděli.
Použité zdroje
HORYNA, Břetislav, ed. Filosofický slovník. 2. rozš. vyd. Olomouc: Nakladatelství Olomouc, 2002. ISBN 80-7182-064-4.
3 komentáře