V tomto týdnu jsem prožil něco velice zvláštního. V jedné z knih ze sociologie jsem si přečetl výrok o naši moderní společnosti. Už si nepamatuji co to bylo za knihu tak ji nebudu citovat, pouze parafrázovat. Ten výrok říkal, že se odborníci shodují na tom, že naše společnost je narcistická. Toto jsem četl někde v letech 2015-17. A ten unikátní prožitek spočívá v tom, že jsem těmto slovům plně porozuměl až o 5 let později.
V druhé části krátkých glos Offline život jsem zmínil oltář s ikonou vzkříšeného Ježíše. A já bych chtěl i dnes u něj zůstat. Ten obraz má svoji funkci. Nemá mě potěšit, ukonejšit, nemám se tomu obrazu klanět pro obraz samotný. Jeho úkol spočívá v tom, že mi má pomáhat odvracet svou pozornost od sebe na Krista. To je podstata ikony a zásadní rozdíl od idolu (chcete-li modly). A můj problém spočívám v tom, že příliš přemýšlím nad sebou samým. Je to jako když si koupíte knihu z nakladatelství Portál z oboru (humanistická) psychologie a pozorně ji pročítáte. Děláte si poznámky, vytvoříte si pro svůj život nějaké nové rutiny a pak si sami sobě kladete kritické otázky, zdali jste po půl roce intenzivní práce zralejší osobnost.
Uvedený příklad je do určité míry přitažený za vlasy. Tak nějak zřejmě většina cítí, že je na tom něco špatně. Ono totiž půst není žádná „výkonovka“ (toto platí i o křesťanství). Zde neplatí heslo „Každý den na sobě tvrdě makám a každým dnem jsem lepším člověkem“. Poměrně často se však setkávám s jevem, kdy zralost svého duchovního života pokládáme za svůj (životní) úkol. Čteme populárně naučnou křesťanskou literaturu. Vymetáme všelijaké konference, kde se více řeší taková ta nenáročná „psychologie“, než teologie. Do zprávy o Ježíši Kristu mícháme manažerské poučky, prvky magie a další ezoterické chuťovky. Někdy si říkám jestli už nemám zahájit boj za čistotu víry.
Budu se opakovat. Podstata půstu však netkví v našem vlastním výkonu. Já tady mám být připravený pro Krista. Být pro něj zvláště oddělený. Toužit být svatý, stejně jako On je svatý. To může znamenat vystříhat se toho, co mě zahlcuje a zároveň tříští mou pozornost. To jsou ty chvíle, kdy potřebuji pomoc. Opět vylézají všelijaké bolesti a já prožívám různá nutkání jak tyto stíny opět udržet na uzdě. Paleta možností je opravdu pestrá. Mohu zabřednout do zběsilého nakupování podle psychologické poučky „Cítíš-li se špatně, něco si kup“. Mohu svou hlavu zaměstnat médii. A takhle bych mohl pokračovat dále.
Dalo by se říci, že období půstu může být obdobím bolesti. Bolesti duše, která může být tak silná, že se může projevovat i na těle. To nezní moc pozitivně. Kdo by něco takového chtěl podstoupit dobrovolně? Ti lidé, kteří vyznávají, že Ježíš je Pán. Pokud nejste křesťany, tak tomu textu rozumějte třeba takhle. Křesťanství není náboženství pouček, příkazů a formulí. Je to společenství (tj. církev) lidí, kteří jsou na tom všichni stejně špatně. Jsou jsi vědomí, že si sami sobě nepomohou a přicházejí za Bohem. Ten jejich volání podivuhodným způsobem vyslyší, ale někdy to prostě bolí. Rozhodně to není cesta rychlá a plná zkratek. Což do dnešního uspěchaného a zjednodušujícího se světa vůbec nezapadá.
Kdokoli by si chtěl zachránit život, ztratí jej, ale kdokoli by ztratil svůj život pro mě, ten jej zachrání.
Lukášovo evangelium 9:24