Není tomu tak dávno, co jsme v kostele měli svědectví o naší víře v Pána Ježíše. Jeho obsah zde uvádět nebudu, ale pečlivě jsem volil slova, abych byl jasný a stručný. Stalo se ale to, co bych čekal ze všeho nejméně. Tím co jsem řekl, jsem oslovil i sebe. Po vyřčení věty „snažím se o svém životě přemýšlet“ do mě udeřilo. V tu chvíli jsem cítil, že tenhle výrok je celý špatně. Cítil jsem ve svém nitru silnou potřebu ho poopravit, ale nakonec jsem to nechal být a pokračoval jsem dál. V čem vidím problém?
Jako křesťané věříme, že Ježíš je Pán. Tato na první přečtení jednoduchá formule ale v sobě skrývá pro nás velice těžce přijatelnou pravdu. Pokud je Ježíš (všech lidí nejen křesťanů) Pán, tak to znamená, že si na naše životy může dělat plný nárok. Je to on, kdo dává mému životu růst. Já jsem ale řekl, že jsem to já, kdo svému životu dává růst. Tehdy mě to velice zarmoutilo. Došlo mi že jsem promluvil jako naprostý neznaboh a nebo jako příslušník hnutí New Age.
Když vstoupím přes portál do kostela. Vidím oltář s nádhernou ikonou vyobrazujíce vzkříšeného Krista. Toto je pro mě důležitý první vizuální vjem, protože mi říká za kým přicházím a proč. Do kostela nechodím kvůli kultivaci intelektu atd. Do kostela chodím za Bohem, který mi říká jak se bude můj život ubírat a dává mi odpočinout. Snažíme se celou svou myslí a srdcem upnout na něj a v ten posvátný čas nic jiného neexistuje. Svět si žije dál ve svém uspěchaném rytmu mezi tím, co my vyprazdňujeme svá nitra, aby je On mohl plně sám sebou naplnit. Jsme od světa odpojení. Z pohledu světa přestáváme existovat. Opak je ale pravdou. To je ten čas, kdy jsme plní života.
Hyperinflace podnětů je stav, který ubíjí lidskou duši. Není v lidských možnostech všemu věnovat alespoň částečnou pozornost. Téměř každý si chce z mé pozornosti ukrojit co nejvíce. Nakonec odpojit se od všeho, co nabízí svět a upnout se na Krista je jedinou možností, jak si nenechat ukrást radost ze života. Zatím vším zavřít dveře. Nechat ze svého nitra alespoň vykouknout všelijaké bolesti a strasti, kterým jsme v tom zběsilém tempu nevěnovali pozornost a nechat samotného Boha, aby k nim promluvil. Ne my, ale on. Pro ty z vás, kteří se dočetli až sem, to může znít divně nebo neuvěřitelně. Kdo vám však, kromě vás samotných, může zabránit v tom chodit anonymně do kostela a nechat se učit toto zakoušet?
V pokračování na příští neděli budeme přemýšlet opět o obrazu. Jakým způsobem? To zatím nebudu prozrazovat. Na to si musíte počkat další celý týden. Budu se těšit!