Na naši společné dovolené uprostřed ničeho jsem vedl jeden „zajímavý“ rozhovor. Začali jsme u kávy a skončili u procesu sebeaktualizace. Ptáte se jak k tomu došlo? Jednoduše! Stačí do rozhovoru o kávě a kavárně přimíchávat slova jako energie, dynamika sil, aura a tak podobně. Vyslechl jsem si tedy monolog plný ezoteriky a pak jsem ji položil dotaz ohledně její zahrady. Měla na ní mimo jiné šestistěnnou kostku, která mi připomínala tohle (obrázek níže).
Položil jsem otázku. Zda se jedná o nějaký symbol. Dotázána osoba nevěděla. Ale řekla mi, že to vlastně záleží na mé vlastní interpretaci. Že pokud já to vidím jako symbol, tak je to symbol. Že každý člověk to během svého vývoje životní cesty vidí jinak. A to i význam samotného symbolu. Položil jsem druhý dotaz. Zda je význam symbolu pevný a nebo zda je fluidní a podléhá změnám. Po prvotním zaskočení jsem dostal odpověď ano i ne + uvedení příkladu na symbolu slunce z Jungovské psychologie. A to už jsem tušil odkud vítr vane.
V životě je to ale tak, že můžeme mít jen jedno. Buď jsem v manželství s jedním mužem či ženou, a nebo v mnoha volných vztazích. Buďto jsem muž a nebo žena. Hromada alternativních pohlavních identit na tom nic nezmění. Buďto jsem Hospodinův vyznavač a zcela mu patřím a nebo chci patřit jen já sobě a myslím si, že svůj život dokážu učinit smysluplným zcela bez Boha. Jedno vylučuje druhé. Nemohu jít po dvou cestách zároveň. Buďto jdu cestou úzkou a nebo širokou. Žádná zlatá střední cesta neexistuje.
že se nad tím dát ztratit celý život.
Nevím zda je to nějaký trend, ale ve svém životě potkávám spoustu lidí, kteří by chtěli obě dvě protichůdné modality zároveň. Nic nemá hranice, nic není pevně dané. Ve výše zmíněném rozhovoru šlo především o proces. O nikdy nekončící proces sebeaktualizace. Proces kdy utváříte sám sebe a jediný limit a mírou jste vy samotní. Teoretici humanistické „psychologie“ vytvořili pro vyprázdněného člověka nové náboženství. Odnáším si z toho dva poznatky:
- Nabídnout Boha se v tomto světle jeví jako velice neatraktivní nabídka. Představa, že tento Bůh je autorem zákona (tj. míry podle které měřím) a tímto mi stanovuje hranice je těžce stravitelná. Zřejmě i kvůli tomu, že mu zcela podléhám.
- Celé by to vlastně byla sranda, kdyby to ale cele nepůsobilo zmatek v mnoha sférách lidského života. Představte si každého z nás, jak se věnujeme pouze sebeaktualizaci podle teoretiku lidského já. Jak se můžeme na něčem shodnout? Jak můžeme najít skutečný kompromis? Na druhé straně jsou lidé s opačně formovaným způsobem myšlením se vším co k tomu patří.