Docela mě mrzí že je konec. Právě čtete poslední část krátkých zamyšlení na téma Offline život, dobrý život. V této páté části bych chtěl být více osobní. Psát o tom, jaké to pro mě bylo. Co mi dalo a také vzalo čtyřicet dní půstů od sociálních sítí a informačních médií obecně. Pokud někomu z vás nedělá dobře, když musíte číst o něčím prožíváni, článek raději zavřete. Nemůžete říct že jsem vás nevaroval.
Aby byl půst půstem, musíte si vybrat něco, co vás bude bolet. Když bych si vybral, že nebudu pít kávu, mohlo by to na první pohled vypadat odvážně. Pravdou je, že by to pro mě nebyla žádná oběť. Já rád kávu připravuji, ale nemusím jít pít každý den. Zároveň se však nemohu postit od jídla, neboť by mě to nejspíš zabilo. Už delší dobu jsem však u sebe pozoroval, že internet využívám k zabíjení času. „To bude to pravé“ řekl jsem si.
První dva týdny byly pro mě opravdu krušné, takže to nejspíš byla trefa do černého. Musel jsem hledat způsoby, jak zaplnit čas, kterého mi v tom okamžiku přibylo. Za první tři dny se u mě objevily první abstinenční příznaky a pocity strachu, že nejspíše přicházím o něco důležitého. Musel jsem se obléct a jít se procházet, protože jsem to jinak moc nezvládal. Postupem času se moje nitro začalo více vyprazdňovat. Navracela se mi schopnost koncentrace nejen na různé činnosti ale i na modlitbu. Ptal jsem se Pána Boha co mi chce sdělit. A po celou dobu mě různě inspiroval. Otázka o fenoménu dromologie se právě zrodila na počátcích mého půstu a celou dobu mě provázela.
Nemohl jsem jednoduše se světem držet krok a čím dál tím méně mě to trápilo. I když jsem to oplakal. Musel jsem přijmout fakt, že není v mých silách s tímto světem držet krok. Být neustále v obraze, konkurence schopný a tak dále. Nebo mohu ale za cenu obrovské vnitřní bolesti. Protože takovýto rychlý život mě vnitřně ničí. Když se ohlédnu zpět tak vidím plodný čas. Věnoval jsem se těmto záležitostem:
- Úklidu kuchyně,
- psaní těchto článku,
- překladu textů z angličtiny,
- lidem, které jsem viděl tak jednou za rok,
- vylepšil jsem recepturu svých káviček a celý koncept zase někam posunul,
- trávení času se svou rodinou,
- zasadil jsem jahody a koupil další záhon,
- meditacím nad tématy a modlitbám,
- dohrál jsem potřetí Zeldu Ocarina of time 3D a o to víc jsem si ji užil,
- ovládl jsem základy grafického programu Inkscape,
- hráli jsme deskovky a pustili jsme se do jedné, kterou jsme odkládali rok!
Takhle bych mohl ještě pokračovat. Chci tím říci, že díky tomuto rozhodnutí je můj život bohatší, barevnější. Není tak zploštělý, jak mi někdy připadal. A z toho mám obrovskou radost! Vím, že to není jen moje zásluha. A tak jsem i Bohu vděčný za to, že zachránil můj „osobní diskurz“. Že mi pomáhá to všechno přečkat a dal mi poznat, co mi v životě ubližuje a trápí mě.
V dějinách lidstva nikdy předtím nebyl čas, kde by všechno bylo dostupné lusknutím prstu. Ale zároveň tato dostupnost a přehršel všeho, lidi doslova paralyzovala a činila je nehybnými. V tomto je náš věk doslova unikátní. Jestli je to dobře nebo není už nechám posoudit vás samotné.